Milý osude,
ty vždycky víš, jak mě dostat na kolena, donutit mě brečet a přijít o všechno, co mám... Litovat mých životních rozhodnutích a i těch, co za mě udělali jiní. Byla jsem nadšená z toho, co jsi udělal... kdysi... no teď mě to ničí. Každý mi říká, že jednou mě to zničí úplně. Ale já je nedokážu nechat jít. Nelíbí se mi, jak měníš jejich povahy. A věř tomu, že měníš... Víš, nikdy nepochopím, proč se kluci musejí před ostatními tak předvádět. Říkáš, že z toho dospějí... Ale kdy? Vždyť je jim všem přes dvacet. Stalo se toho hodně... A všechno se točí jen okolo nich dvou (J. & O.). Víš, díky tobě se jim nedokážu vyhnout. Potkávám je na trénincích, soutěžích, jen tak venku, ve vlaku,... jsou všude. No když je nepotkám, chybí mi... Po dnešku dokonce oba dva... Hodně si změnil... jak k dobrému, tak k zlému...
chapter 1 - lighter near my head
Kluka, který mi psal po Vánocích, jak na mě myslí, jsem dnes potkala poprvé od té doby. Ignorovali jsme se jako vždy aka náš normální stav. Ale vypadal zamyšlenější... Když mi napsal, první věc, co mě napadla byla, že pil. Vlastně jsem v to doufala, protože to bylo nejjednodušší řešení. Jenže znám ho moc dlouho. Vím, že po prvním pivu není schopný chodit a ne ještě psát (dělal dokonce čárky mezi větami - na správných místech). Druhá možnost padla dnes. Doufala jsem tedy, že si ze mě dělá prdel. Rád mi oplácel věci a tohle byl přesně jeho styl. Mohl se pochlubit každému. Ale on to neudělal... Neřekl o tom vůbec nikomu... Buď mi teda v tom nejhorším případě řekl pravdu, což mě naprosto děsí... A nikdo okolo mě to nechápe. Nebo plánuje něco velkého, v což teď paradoxně doufám.
Jenže na živo byl milejší. Choval se ke mě hezky, a když se mě milovaný J. snažil ponižovat, do jisté míry mě bránil... Než nadešel čas jeho oblíbené zábavy. Víte, co mi o ní řekl J.? Že to mám brát taky jako srandu... Může mi ten zkurvený debil říct, jak se mám smát tomu, že jiný zkurvený debil mi drží zapalovač u hlavy?
Pokaždé chci brečet a přesto se tam příště vrátím... Ano, moje naivita nezná hranic, ale nikdy nepřestanu věřit aspoň ne než mě to úplně zničí.
chapter 2 - shall we go somewhere else
Chtěla jsem se přestat bavit s J., ale nikdy jsem s tím nepřestala. Nedokážu to... Když třeba není dva dny online, mám pocit jako bych umírala. Nevěřím mu, ale řeknu mu vždy vše, protože to pochopí... Bude to vykládat na potkání, dělat si z toho prdel prostě předvádět se jako malý parchant i když to popírá. Ale do očí by se mi nesmál. Ne kvůli tomuto. Pořád věří ve svoji pravdomluvnost, ale trvalo mu rok říct mi o jeho holce a další rok říct mi, že "nejsem jeho typ".
Ponižuje mě, ubližuje mi (psychicky), lže mi, zapomíná na vše, hádáme se...
Omluví se mi, řekne, že vše bude lepší, že mám srát na ostatní a všechna rozhodnutí jsou jenom na mě...
Nenávidím ho...
Miluji ho... Strašně moc.
chapter 3 - That shit, it tears me up
Ve škole se blíží pololetí, a i když oproti předchozím kapitolám, je to pro mě něco, co mě až tak nebere, mám co dělat. Známky mám mnohem lepší než loni, ale pořád toho budeme hodně psát. Zítra mě čeká chemie, kde to mám momentálně na pomezí 1 a 2. Ani jsem to neviděla... Nechci dvojku, ale nedokážu se učit... Ne teď... Vlastně nikdy...
Celý týden se mi chce furt spát... Usnula jsem v hodině dějepisu, ve vlaku, doma - hned jak jsem přišla ze školy...
Nezvládám to.....
Doufám, že jste na tom lépe ;) Budu ráda, když se mi v komentářích pochlubíte.
zatím mě nikdo nenapomenul takže je to vcajku. Každoupádně ti držím pěsti :)
Jelikož si četla můj článek tak víš, že moje nálada je na bodu mrazu.
Každopádně cítím, že na tom budeš možná o něco hůř a to se musí rychle napravit) ještě nevím jak ale přijdu na to..nebo někdo určitě:)